Klimatický Summit probíhající v New Yorku dne 24.září 2019 přinesl mnoho slov. Byla stejně prázdná jako ta, která přinesl ten předchozí. Taktéž i ten, co byl před ním i před ním a tak dále. To zpětně až do roku 1997, kdy státy, opět za pomoci OSN uzavřeli tzv. Kjótský protokoll.
Na summitu respektive na dvou summitech, jeden pro dospělé a druhý pro mládež. Tam reprezentovali naši republiku oficiálně tři zástupci, a to Lucie Smolková, Richard Brabec a Andrej Babiš
ČESKO ZÁVAZKY STRANY PLNÍ.
I přes odlišný budget funkcí a věk, dokonce i pohlaví, měli všichni tři něco společného. Přijeli mlčet, protože všichni tři ctí český zvyk. Mluviti stříbro… Mlčeti zlato…
Proto nevinný premiér mlčí už čtyři roky ve věci Čapího hnízda, protože ví, že se mu to nakonec vyplatí.
O to intenzivněji se všichni tři rozpovídají ad-hoc v tisku, kde své mlčení nejen, že budou hrdinsky hájit, ale budou hovořit o diskuzích mimo hlavní sál, kde jim všichni naslouchali a dali za pravdu.
Den po konání konference jsem se shodou náhod účastnil největšího obalového veletrhu v Evropě. Jménem FACHPACK , který se koná v Norimberku.
Nad téměř každým výstavním stánkem, uvnitř něj a zcela jistě v letácích a prospektech firem dominoval výraz UDRŽITELNÝ, SUSTAINABLE nebo NACHHALTIG. Nábytek z palet, výbava stánku taktéž a samozřejmě i české zastoupení, kterému z mého pohledu svou velikostí dominoval stánek společnosti PILOUS vyrábějící dřevěné obaly.
Proč to zmiňuji v souvislosti s klimatickou konferencí OSN v New Yorku? Obě akce měly jedno společné. Byly plné slov o udržitelnosti prázdných významů.
Před lety jsem pro tento způsob vyjadřování použil výraz PRETENDED SUSTAINABILITY, neboli PŘEDSTÍRANÁ UDRŽITELNOST, která jak se ukázala nejpřesněji vyjadřuje skutečnou podstatu věci.
V němčině existuje vyjádření MEHR SEIN ALS SEIN. Toto vyjadřuje skutečnost naprosto jasně, a to nejenom v Norimberku, ale i New Yorku, kde se sešli globální lídři jen proto, aby si navzájem lhali a tleskali Gretě Thunberg. Ta místo poděkování za odvedenou práci, při které si všichni přišli k penězům, ptala se jich opakovaně.
CO SI TO DOVOLUJETE?
V New Yorku se však potvrdila ještě jedna skutečnost. Svět se mnohem silněji začal dělit na mladé co chtějí žít a staré co to mají za pár.
Těm prvním, i přesto, že zatím neměli šanci nic dokázat, kromě křiku, slz, či případného napadání, je třeba poskytnout fondy, peníze, prostředky, aby se měli líp. Mohli zaplatit práci druhých a sami žít lépe. Ty staré je nutné nejlépe uklidit, skrýt, aby nebyli vidět a mohli se ve své hanbě, často s rukama plnýma mozolů, zády ohnutými od celoživotní dřiny a ústy prostými zubů, schovat a přemýšlet nad tím, jak celý život žili špatně a ničili namísto, aby toho, kdo budoval domovy, kde mladí bydlí. Stavěly silnice, chodníky a města po kterých chodí a jezdí, vyráběli kola, auta, oblečení, které mladí používají, stavěli školy a převzali na sebe odpovědnost výuky toho, co se sami museli naučit.
MLÁDÍ VPŘED už jsem někde slyšel. Ne jednou v historii to znamenalo, že cesta vpřed je vydlážděna hřbety a hlavami těch, kteří přišli před nimi.
Na závěr bych se rád zeptal, co dělali Malena, Svante a Olof?
Co si dovolili oni?
Jaká byla asi odpověď?
S ohledem na osobní celodenní návštěvu a jednání na Norimberském výstavišti se k tomuto tématu ještě vrátím v samostatném příspěvku. Nyní je však čas se zastavit a zamyslet co chcete dělat vy sami. Předstírat, nebo Konat? Já už se před šesti lety rozhodl, teď je čas na vás.